Pohřeb

Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. (Žid 13, 14)

„Hle, já stvořím nová nebesa a novou zemi. Věci minulé nebudou připomínány, nevstoupí na mysl.“ (Iz 65, 17)

„Viděl jsem mrtvé, mocné i prosté, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Ještě jedna kniha byla otevřena, kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých činů zapsaných v těch knihách.“ (Zj 20, 12)

„A viděl jsem od Boha z nebe sestupovat svaté město, nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha.“ (Zj 21,2)

Pohřeb není svátost. Církevní pohřeb vyprošuje zemřelému duchovní pomoc, prokazuje úctu jeho tělu a pozůstalým dodává útěchu a naději ve vzkříšení s Kristem.

Křesťanský pohřeb velmi citlivě zachází s bolestí pozůstalých, je v něm prostor pro oprávněný žal a truchlení nad ztrátou blízké osoby, zároveň je však prosvětlen nadějí na život věčný a stává se důstojnou slavností s předchutí budoucího vzkříšení. Zesnulého doprovázíme do „domova u Pána“ (2. Kor 5, 8). Je při něm hlásáno Slovo Boží o naději a pozůstalí tak mohou přijmout útěchu, smíření a pokoj, který není z tohoto světa a který jim svět dát nemůže.

Největší pomocí zemřelému je pak Kristova oběť sloužena za spásu jeho duše, odpuštění případných vin a dluhů od blízkých a modlitba věřících.

Církev při každé mši svaté pamatuje na zemřelé a nepřestává se za ně modlit při různých dalších příležitostech. Dobrou praxí jsou opakované úmysly, tzv. intence, mše svaté sloužené během roku za zemřelé členy vlastního rodu.

• Pohřeb se zařizuje ve spolupráci s pohřební službou. Na faře se domlouvá jak termín a hodina pohřbu, tak jeho průběh a uložení ostatků zesnulého. Pohřeb mívá dvě části: mši svatou nebo bohoslužbu slova v kostele či hřbitovní kapli a rozloučení přímo u rakve zesnulého, které je zpravidla spojené s uložením do hrobu na hřbitově.